Od svých 17 let jsem se svými spolužáky pravidelně navštěvoval posilovnu. Původně vlastně jen pro zábavu a pro lepší vzhled mé postavy, bez závodních ambicí. Ale jak si mi dařilo zlepšovat, rostla i má chuť a já si nakonec vyzkoušel několik menších závodů v kulturistice. Skončilo to až mojí účastí na mistrovství republiky v naturální kulturistice v roce 2014. Vzhledem k tomu, že už nebylo moc kam se posouvat a já narazil na strop svých možností, stál jsem před rozhodnutím si "něčím" pomoci nebo změnit sport. Jelikož už jsem měl po krk těžkých vah a kulturistické stravy, bylo mé rozhodnutí jasné.

Mezitím jsem se v roce 2012 poprvé zúčastnil litomyšlského Decimuže. Bylo to víceméně z hecu, kdy mi moji kolegové řekli, že mám sice velké svaly, ale triatlonový závod bych nedal. Vzal jsem to jako výzvu a postavil se na start s turistickým kolem, teniskami a bavlněným trikem. Když jsem se podíval kolem sebe, viděl jsem samé hubené "chrty", kteří pro mě přeci nemohou představovat žádnou hrozbu - sebevědomí mi tedy opravdu nechybělo. Pak zazněl výstřel a já svým rozvážným prsařským stylem doplaval suverénně poslední a ještě se dosyta nalokal bazénové vody. Mezitím už chrti měli za sebou nejmíň půlku cyklistické části. No já se vyhecoval a díky tomu, že jsem na kole dojížděl do práce, podařilo se mi několik soupeřů dojet a na trať běhu nevybíhal úplně poslední. Nicméně při běhu se dostavilo známé píchání v boku a já opět několik pozic ztratil. Nakonec jsem dorazil do cíle mezi posledními. Moje ego tak dostalo pořádnou ránu, ale tehdy jsem se stále věnoval naplno kulturistice, takže mě to až tak netrápilo. Pokračoval jsem tak v tréninku v posilovně, občas vyjel na kolo a díky Bohumíru Šrautovi se začal učit kraul.

Po již zmíněných závodech v kulturistice jsem však již neměl chuť se dál trápit ve fitku a ze dne na den se rozhodl skončit. Své turistické kolo jsem vyměnil za silničku, zintenzivnil návštěvy bazénu a občas chodil běhat. Nešlo to úplně hladce, občas jsem se trápil, ale zase poznal spoustu jiných kamarádů, vyzkoušel další závody jako např. Říčkovský golem a protloukal se tak sám běžeckými i cyklistickými tréninky a závody.

V roce 2015 přišla další etapa mého života a já se odstěhoval do Švýcarska. Původně na 2 roky, pak jsem se chtěl vrátit. Nakonec jsem tam našel zaměstnání, naučil se pořádně řeč a z návratu tak sešlo. Ze začátku jsem měl jiné starosti a sport tak šel logicky stranou. Až v roce 2016 jsem dostal chuť vyzkoušet pořádný triatlon na poloviční distanci Ironmanu - tedy 1,9 km plavání, 90 km na kole a půlmaraton. Bylo mi jasné, že trénink na takový podnik již nebude možné provozovat náhodným stylem "občas se půjdu proběhnout, občas projet a někdy si zaplavu". Na Facebooku jsem navázal kontakt s Lubošem Bílkem, který se věnuje tréninku profesionálů v triatlonu - mezi jeho klienty patřil i vítěz havajského Ironmanu. Slovo dalo slovo a já se ponořil do světa čísel, strukturovaného tréninku, wattů, látkové výměny, obecné vytrvalosti, spirometrie intervalů.. Podařilo se mi dostat se na soustředění na Malorce, kde jsme jako hobíci měli tu čest trénovat s mnoha známými jmény a profesionály. Mým prvním "velkým" závodem se stal pardubický Czechman 2017. 

V průběhu času se postupně redukovala moje svalová hmota, z 81 kg jsem se dostal na 68-70 kg závodní váhy. Začal jsem se konečně cítit fit a moje výkonnost se také pomalu zlepšovala. Nicméně v této době jsem ještě o klasickém Ironmanu neuvažoval, odrazovaly mě ty šílené vzdálenosti. Až do chvíle, než se přede mnou o tom zmínil můj kamarád Pavel Pešek - že Ironman je prapůvod všeho, jediný pravý základ triatlonu atd. A že by bylo dobré to alespoň jednou absolvovat. To se vyvrátit nedalo a já tušil, že mě čeká hodně práce a tréninku, který bude tvrdší než dosud. V té době jsem již spolupracoval s jinými trenéry, nicméně hra pokračovala a jako výsledek byl můj první start v roce 2021 na Ironmanu v Alcudii na Malorce. Tam jsem poznal svého současného trenéra Patrika Čurilu ze slovenského týmu TRI2FLY. A tak jsem postupně zdolával další Ironmany v Itálii a ve Španělsku.

Vždy jsem se ale rád vracel na počátek a každoročně nevynechal litomyšlského Decimuže, kde to všechno začalo. Vracím se na ten závod z vícero důvodu. Když to vezmu odzadu, tak takové velkolepé vyhlášení jsem ještě nikde jinde neviděl. Vyvolán je každý účastník a každý dostane diplom, normálně jsou vyhodnocování jen první tři z kategorie. Dále zde potkávám snad všechny své přátele, které jinak nemám šanci vidět. Líbí se mi zabezpečení trati a povzbuzovaní. Tím, že většina pořadatelů závodníky zná, cítí se člověk skutečně mezi svými. No a tradiční pračka v bazénu je prostě definice triatlonového plavání jako taková 😀, která se v dnešní době vlnových nebo "rolling" startů jen zřídka kde zažije.

Co bude dál, to zatím nevím. Letos vynechávám nejdelší distance, zúčastním se asi jen polovičního Ironmana v Hradci Králové. Trénink totiž už není jen zábava, občas to vypadá spíše jako druhé zaměstnání a navíc závěrečný maraton se dokáže pěkně zajídat a bolet. Nicméně pocit po doběhnutí do cíle je úžasný a je odměnou za všechnu tu dřinu v tréninku. Navíc člověk pozná nové zajímavé regiony a může tak spojit závod s následným relaxem na dovolené.