K vánocům 2022 jsem obdržel dárkový poukaz na expedici se známým extrémním bikerem Honzou Kopkou, která se měla konat na sněžných kolech v Laponsku. Po důkladných přípravách konečně nastal den D a my měli vyrazit na sever za dobrodružstvím. V Jablonci byl sraz všech účastníků, kteří jeli po vlastní ose. Část výpravy dala přednost rychlejší a pohodlnější letecké přepravě. Po nabalení kol a jejich uložení do přívěsu jsme vyrazili s menším zpožděním v počtu 3+1 směr Německo a přístav Rostock. Zde jsme museli chytit objednaný trajekt, což se nám naštěstí s rezervou podařilo. Na lodi jsme vytáhli spacáky a karimatky a na podlaze zkusili nahnat co nejvíce spánku. Ráno za rozednění jsme se vylodili ve švédském Trelleborgu, odkud nás čekalo již „jen“ cca 2000 km po silnici. Naštěstí jsme všichni byli řidiči a mohli se za volantem Honzovy dodávky střídat. Ti, co právě neřídili, mohli pohodlně ležet v zadní části vozu. Přesto byla cesta únavná, nekonečná cesta podél Baltského moře příliš neutíkala. Nakonec jsme ale v sobotu dopoledne dorazili do našeho cíle – centra finského Laponska – města Ivalo. Zde jsme se setkali s leteckou částí výpravy, provedli částečnou hygienu a přípravu kol.

Po nezbytných fotkách jsme dali sbohem civilizaci a vyrazili v počtu 7 statečných vstříc novým zážitkům. Počasí nám přálo, bylo slunečno a celkem teplo. Po krátkém silničním úseku jsme najeli na zamrzlé jezero Inari, které se mělo stát naším společníkem na další 2 dny a cca 100 km. Cesta byla od sněžných skútrů celkem dobře projetá a dostatečně tvrdá pro pohodovou jízdu. Přál nám i vítr, který lehce foukal do zad a usnadňoval pohyb vpřed. Postupně jsme se učili hledat nejlepší stopu, pracovat s tlaky v pláštích a vůbec objevovali taje a kouzlo bikování na sněhu. Naše sněžné speciály Duratec byly obuty do tlustých balónových plášťů, které krásně odvalovaly. Přestože jsme byli naloženi velkou zátěží (bylo nutno vést jídlo na 3 dny + ostatní vybavení), jízda odsýpala a my k večeru měli najeto již přes 40 km. Ochladilo se a těsně před setměním jsme dorazili na místo prvního přespání – do srubu na ostrůvku zhruba uprostřed jezera. Za sebou jsme měli poměrně pohodových 43 km. Následovalo tradiční rozpouštění sněhu a vaření čaje a večeře, doplnění vaků s vodou na příští den a příprava noclehu. Kromě jednoho odvážlivce, který dal přednost zkoušce spacího pytle při venkovním bivaku, všichni ostatní zůstali v teple na srubu.

Ráno nás přivítalo jasnou oblohou a mrazivým chladem, kdy rtuť teploměru klesla pod -20 °C. Nicméně jsme nezaváhali a vyrazili na nekonečnou pouť po zamrzlém jezeře, kdy dlouhé kilometry rovné jízdy zatím působily nudně a nezáživně. To se změnilo ve chvíli, kdy jsme najeli na místo, kde se pod sněhem vylila voda a způsobila pády a namočení obuvi několika členů výpravy. Naštěstí nedaleko byl srub, kde jsme rozdělali oheň a v rámci možnosti se vysušili. Po této adrenalinové příhodě jsme pokračovali v cestě přes jezero a ve večerních hodinách jsme dorazili na další srub na severním okraji jezera. Již v něm bylo nastěhováno několik Španělů, po krátké vzrušenější debatě jsme se nakonec domluvili a ve srubu jsme přenocovali všichni. Večer zase bylo nutné rozpustit sníh, uvařit večeři a doplnit vaky a termosky s tekutinami. Nočního bivaku se opět odvážil pouze jeden člen výpravy, ráno jsme naměřili -32°C, což byl mrazivý rekord celé výpravy.

Přidali jsme několik vrstev oblečení a vyrazili jsme. Opustili jsme jezero Inari a pokračovali mírně zvlněným lesním terénem do vesničky Sevettijärvi. Zde jsme k naší radosti zjistili, že známý bar na konci světa, který měl být zrušený, několik nadšenců nedávno otevřelo a chystá i jeho přestavbu na penzion s ubytováním. Jelikož jsme dorazili celkem brzy, dali jsme si lehké občerstvení a vyrazili jednotlivě na průzkum okolí, k viděni byla krásná příroda, sobi i kulturní památky. Na večeři nás pozvala místní známá Finka, která si Honzu a jeho minulé akce dobře pamatovala. Přenocovali jsme ve druhém patře nad barem, kde jsme mohli využít i sprchu.

Ráno bylo opět velmi studené, ale krajina byla zvlněná a cesta tvrdá, takže se jelo dobře. Sluníčko se však pomalu vytrácelo a krajina tak zešedla pouze do monochromatických odstínů. Místy byl sníh těžší a cesta ne úplně dobře projetá, ale stále se dařilo postupovat celkem rychle. Minuli jsme jeden srub a také dřevěné týpí, kde se v případě nouze dalo přenocovat. V plánu bylo ale dorazit co nejdále, na srub u jezera zhruba na půli cesty mezi Sevettijärvi a Nuorgamem. To se nám nakonec podařilo, přestože se počasí zhoršilo a my museli ke srubu tlačit kola přes jezero, kde nebyla projetá cesta. Nakonec vše dopadlo dobře a my si užívali večerní romantiky ve vytopeném srubu u praskajícího ohně.

Další den ráno pokračovalo šedé počasí bez sluníčka, naštěstí nefoukalo a nesněžilo. Čekalo nás zhruba 42 km, z toho polovina terénem po zvlněných skútrových cestách a zbytek po silnici. Cílem bylo nejsevernější finské městečko Nuorgam, kam jsme dorazili v odpoledních hodinách, nakoupili zásoby v místním supermarketu a sehnali apartmán k ubytování v kempu. Večer byl ve znamení nespoutaného obžerství – každý si nakoupil místní specialitu – pečená sobí žebra a přecpal se k prasknutí. Nechybělo samozřejmě pivo a další pochutiny. Vhod přišla i sprcha se saunou.

Ráno jsme měli v plánu vyrazit objednaným autobusem i s koly do městečka Utsjoki, abychom si ušetřili cca 40 km po silnici. Bohužel autobus přijel bez vleku a vešlo se do něj jen 5 kol, takže zbytek výpravy se musel oddělit a zvolit vlastní program (bylo to i trochu v plánu). Po krátkém občerstvení v baru Utsjoki jsme vyrazili do pustiny. Na začátek bylo poměrně ostré stoupání, kde jsme museli těžká kola vytlačit z údolí hraniční řeky zpátky na náhorní hřeben. Opět svítilo sluníčko a bylo poměrně teplo. I vítr nám zase pomáhal, takže cesta byla dobře sjízdná. Přesto nebylo snadné překonávat nekonečné roviny, kdy za nízkými horizonty následovala opět další opuštěná krajina. K večeru jsme dorazili na srub, který bohužel nedisponoval kamny, ale jen otevřeným ohništěm. Bylo tak potřeba rozdělat velký oheň, aby se prostor jakžtakž vyhřál. Vyšší spotřeba dřeva naštěstí nevadila, byly tu dostatečné zásoby. V noci oheň téměř vyhasl a rázem se v místnosti prudce ochladilo.

Za slunečného dne jsme vyrazili na další úsek cesty, v plánu bylo dojet do vesničky Kaamanen a tam si pronajmout srub k ubytování. První úsek byl ještě po skútrové cestě, pak část po silnici a konec opět po skútrovce. Opět nám přálo počasí, i když místy byla cesta zavátá sněhem a hůře průjezdná. Po příjezdu k silnici jsme nahustili kola na vyšší tlak a rychle se přiblížili našemu cíli. Cestou jsme navštívili bar u silnice, kde jsme se občerstvili a nakoupili drobné suvenýry. Bohužel v místě plánovaného ubytování měli plno a nás tak čekala změna plánu – po silnici jsme ještě večer dojeli do městečka Inari, což bylo dalších cca 28 km navíc. Zde jsme si přes booking objednali ubytování v bungalovech. Nakoupili jsme nové zásoby a po delší době provedli hygienu a vyspali se v postelích.

Další den ráno začalo lehce chumelit, což nám prozatím nevadilo, protože v plánu byla návštěva muzea sámské kultury a přilehlého skanzenu. Zde jsme strávili celé dopoledne a po obědě v místní jídelně vyrazili opět do divočiny. Hluboký sníh způsobil horší průjezdnost cest, ale přesto se nám s nižšími tlaky v pneumatikách dařilo poměrně slušně postupovat. Již se stmívalo, když jsme dorazili na srub, který byl situován na krásném místě u menšího zamrzlého jezera. Sněžení pokračovalo celou noc, což znamenalo potencionální problém na další den.

To se také potvrdilo, když do rána napadlo skoro 20 cm nového sněhu. Nicméně nebe bylo opět modré a sluníčko svítilo, takže se i občasné tlačení dalo vcelku dobře zvládnout. Po zdolání nekonečného zamrzlého jezera jsme dorazili k nádherně umístěnému srubu u jezera, kde již bylo několik sněžných skútrů – místní vyrazili na zde velice oblíbené vyjížďky spojené s chytáním ryb či opékáním špekáčků na ohni. Dostali jsme od nich darem několik ryb, které jsme si na ohni opekli – byly vynikající. K večeru všichni skútraři odjeli a my se ve srubu zabydleli na noc. Dva členové se rozhodli vyzkoušet bivak a vzhledem k relativně příjemným teplotám to proběhlo bez problémů. Ráno bylo opět trochu nového sněhu a velká mlha. To však už nás čekalo jen pár kilometrů do našeho cíle.

Po několika kilometrech strávených v terénu jsme se dostali na silničku a v pohodovém tempu dorazili zpět k výchozímu hotelu v Ivalu, kde jsme se osprchovali, nabalili kola a nakoupili zásoby a suvenýry na cestu domů. Stavili jsme se ještě v pohádkové vesničce na polárním kruhu u města Rovaniemi, kde má údajně svůj domov Santa Claus. Zpáteční cesta se neobešla bez komplikací, protože nám ještě ve Finsku praskla pneumatika u přívěsu, což nás zdrželo tak, že jsme nestihli plánovaný trajekt a museli počkat na další. To způsobilo, že jsme do Jablonce dorazili cca 10 hodin po plánovaném příjezdu. To však již nemohlo pokazit jinak vynikající dojem z celé akce.